ROCK
U nás máme více druhu rocku, který se delí:
Alternativní ROCK
Hard ROCK
Hard rock vznikl ke konci 60. let, když psychedelic a blues-rock začali potlačovat hranice bluesu. Hard rock je založen na tvrdém riffu zkresleného zvuku kytar a dlouhých sólech. I když nebyl zas až tak moc založený na improvizaci jako blues-rock, nebo acid rock, písně hrané na koncertech byly často těžko poznatelné, jelikož se od svých verzí na albech dosti lišily díky prodloužení sól v daných partech i o několik minut. Během 70. a 80. let zůstal hard rock ve své podstatě stejný, i když se zde uplatnily trochu jiné produkční a nahrávací praktiky. Jádrem hard rocku zůstalo: být hlučný, hutný a šokující. Významnými zástupci tohoto stylu byly kapely: Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Rainbow, a další.
Gothic ROCK
Anglická postpunková vlna rocku, která se nedá přesně hudebně zařadit. Překrývá se styly punk, hardcore a afterpunk. Texty jsou často motivovány a ovlivněny anglickým gotickým románem přelomu 18. a 19. století. Ten je stavěn na hrůzostrašných příbězích. Ovšem část kapel označovaných za gotické později přešla k lehčímu rocku.
Folk ROCK
Folk-rock je celkem jednoduchý, založený na přeměně folkových písní do prominentního rock´n´rollového bigbítu. Typické je cinkání, zvonivé vybrnkávání kytary doplněné někdy čistým a někdy zachraplým pozpěvováním. Folk-rock se poprvé objevil v pol. 60. let díky skupině The Byrds, která je považovaná za průkopníky folk-rocku. Jejich styl následovalo spoustukapel. Jak 60. léta končila spoustu folk-rockových kapel trochu změnila svůj styl a snažila se zdůraznit akustický původ folku. V následujících třech dekádách se obě větve, akustický i elektrický folk-rock, snažily zkombinovat hrubší rysy hard rocku s popovými melodiemi. Na počátku 70. let byl tento styl nejpopulárnějším druhem rocku ve Velké Británii a hudebníci jako T.Rex, nebo David Bowie (později se stal typickým zástupcem glitter rocku) se často objevovali na hitparádových žebříčcích. Ale i přesto se folk-rock moc úspěšně neuchytil na americkém hudebním trhu, až na amerického zpěváka Boba Dylana. Folk-rockové písničkaření můžeme slyšet i dnes, třeba v radiu nebo v televizi a i dnes si najde své fanoušky a to nejen u starší generace.
Detroidský ROCK
Syrový styl na rozhraní mezi heavy metalem a punkem, jenž se vyvinul v oblasti Detroitu. Typická byla agresivita v hudbě i při vystupování a dlouhá, často jednotvárná kytarová sóla. Detroitský rock byl protikladem elektrifikovaného kalifornského hippiovského folku. Členové kapel se často hlásili k anarchistickému hnutí. Tento styl měl velký vliv na formování britského punku, ale časem se stal jen lokální záležitostí.
Art ROCK
Art rock je jedním z dalších určujících stylů rockové hudby. Art rock se díky ojedinělým studiovým snahám a některým koncertním projektům dokázal přenést přes (do jisté míry stylově problematická) osmdesátá léta a stejně jako hard rock a další žánry se ke konci tohoto období začal opět probouzet k životu (IQ, GTR, Emerson, Lake & Powell, Pink Floyd, Rick Wakeman…). Na přelomu devadesátých let, kdy se vzedmula vlna zájmu o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, se art rocku opět dostalo zasloužené pozornosti a většina z klasických velikánů tohoto stylu obnovila svou činnost.
právě u tohoto žánru bývají jeho hranice vymezeny často zmatečně a nepřesně. v samých základech tohoto stylu nalezneme směr, pro který se vžilo označení psychedelie, která se do určité míry podílela na vzniku hudby, nazývané v polovině šedesátých let progresívní směr, progresívní rock aneb prog rock. Pod pojmem art rock, který se stal nejvýraznějším pokračovatelem progresívního rocku, si představujeme takovou tvorbu skupin či osobností, která by se dala vyjádřit těmito hledisky: Základní stavební jednotkou nejsou již písně, ale dlouhé skladby, suity (Karn Evil 9 od Emerson, Lake & Palmer je vlastně na obou stranách desky). Více, než u jiných stylů jsou zde vlivy dalších žánrů. Vedle rockové naléhavosti a energie zdenajdeme velmi častou orientaci na klasickou hudbu (J. S. Bach, A. Vivaldi, M. P. Musorgskij, L. van Beethoven, R. Wagner, A. Dvořák, I. Stravinskij, L. Janáček, B. Bartók…) a její orchestraci, folk a motivy lidové písně, jazz a jeho struktury, avantgardu včetně netradičnosti ve výběru nástrojů a méně již, ale přesto, zemitost rhythm and blues. Typickým znakem je propracovanost struktury skladeb, symfonické rozpisy aranžmá, změny rytmu, tempa a metra. Patří sem i dynamická struktura skladeb, střídání rozdílných pasáží, práce s crescendem, dlouhé sólové prostory, zejména pro kytaru a klávesy. Důležitým bodem je i prolínání klasické hudby s tématy vesmíru a prostoru. Výrazná je i kombinace akustických a elektrických nástrojů, novátorská použití mellotronu, moogu a rychle se rozvíjejících syntezátorů.
Acid ROCK
Hudební styl, druhé poloviny 60. let inspirovaný halucinogenními drogami. Bývá také označován jako head music nebo psychedelic. Počátky má v Kalifornii, typické jsou elektronické kytarové efekty a na koncertech světelná show, v té době ojedinělá. Texty mívají nadreálný nebo dvojsmyslný obsah.Acid rock, je nejtvrdší a nejhlasitější formou psychedelic rocku. Zahrnuje improvizovaný a úderný blues od Crem a Jimiho Hendrixe. Acid rockové kapely jsou založené na zkresleném zvuku kytar, na drogy ovlivněných textech a na dlouhém jamování. Acid rock netrval moc dlouho, vznikl a zanikl bez delšího trvání a kapely které se neprosadily, postupně přešly k jiným žánrům rocku.
Art rock je jedním z dalších určujících stylů rockové hudby. Art rock se díky ojedinělým studiovým snahám a některým koncertním projektům dokázal přenést přes (do jisté míry stylově problematická) osmdesátá léta a stejně jako hard rock a další žánry se ke konci tohoto období začal opět probouzet k životu (IQ, GTR, Emerson, Lake & Powell, Pink Floyd, Rick Wakeman…). Na přelomu devadesátých let, kdy se vzedmula vlna zájmu o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, se art rocku opět dostalo zasloužené pozornosti a většina z klasických velikánů tohoto stylu obnovila svou činnost.
právě u tohoto žánru bývají jeho hranice vymezeny často zmatečně a nepřesně. v samých základech tohoto stylu nalezneme směr, pro který se vžilo označení psychedelie, která se do určité míry podílela na vzniku hudby, nazývané v polovině šedesátých let progresívní směr, progresívní rock aneb prog rock. Pod pojmem art rock, který se stal nejvýraznějším pokračovatelem progresívního rocku, si představujeme takovou tvorbu skupin či osobností, která by se dala vyjádřit těmito hledisky: Základní stavební jednotkou nejsou již písně, ale dlouhé skladby, suity (Karn Evil 9 od Emerson, Lake & Palmer je vlastně na obou stranách desky). Více, než u jiných stylů jsou zde vlivy dalších žánrů. Vedle rockové naléhavosti a energie zdenajdeme velmi častou orientaci na klasickou hudbu (J. S. Bach, A. Vivaldi, M. P. Musorgskij, L. van Beethoven, R. Wagner, A. Dvořák, I. Stravinskij, L. Janáček, B. Bartók…) a její orchestraci, folk a motivy lidové písně, jazz a jeho struktury, avantgardu včetně netradičnosti ve výběru nástrojů a méně již, ale přesto, zemitost rhythm and blues. Typickým znakem je propracovanost struktury skladeb, symfonické rozpisy aranžmá, změny rytmu, tempa a metra. Patří sem i dynamická struktura skladeb, střídání rozdílných pasáží, práce s crescendem, dlouhé sólové prostory, zejména pro kytaru a klávesy. Důležitým bodem je i prolínání klasické hudby s tématy vesmíru a prostoru. Výrazná je i kombinace akustických a elektrických nástrojů, novátorská použití mellotronu, moogu a rychle se rozvíjejících syntezátorů.
